Rychlé odkazy

Kontakt

na petiční výbor:

Mgr. Ivan Cinka

(zmocněnec petičního výboru)

Zapova 1366,
256 01 Benešov

RSS

Naše zprávy můžete číst také pomocí RSS
(Rich Site Summary).
RSS čtečka
Stop církevním restitucím | Fakta a argumenty

Fakta a argumenty

Církve už zapomněly, co říkaly v roce 1991?

(8.8.2012)

Vystoupení poslance Miroslava Grebeníčka při projednávání vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v rámci jeho 1. čtení v Poslanecké sněmovně PČR.




Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, nejprve uvedu dvě podstatné věci. Za prvé jsem dalek toho upírat upřímně věřícím českým občanům, kteří respektují ústavní pořádek naší republiky, jejich víru, ať už jsou jakéhokoliv náboženského vyznání. Za druhé přiznávám věřícím a jejich organizacím právo na určitou veřejnou podporu a jsem zastáncem péče státu o kulturní památky a hodnoty, které jsou spojeny s činnosti církví a slouží k uspokojování oprávněných potřeb věřících všech vyznání.

Nechci a nebudu také zpochybňovat, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí zejména římskokatolické církve se dopustila i neomluvitelných křivd vůči církvím a řádům včetně necitlivého postupu vůči věřícím, kněžím a řeholníkům. Mluví-li však předkladatelé návrhu posuzovaného zákona neustále o tom, že něco bylo ukradeno a že by to mělo být vráceno, pak není nic snazšího než pečlivě prověřit tato tvrzení a poměřit tato obvinění položku po položce s rozsahem toho, co špičky kléru po státu, obcích a po občanech dnes žádají.

(…) Za zmínku ovšem stojí zobecnění toho, že na seznamu komunisty prý ukradeného majetku, který jsme na půdě této Sněmovny posuzovali v červnu 1997, se objevily i "nemovitosti zkonfiskované církvi za vlády Josefa II. Šlo například o klášter Sázava, zámek Rožďalovice, zámek Rokytnice" a mnohé další. Handrkování se o státní a obecní majetek a domáhání se miliardových příspěvků či darů bez právně řádně podložených požadavků a bez toho, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné potřeby církví a rozsah veřejných služeb poskytovaných církvemi, bylo pro mne tenkrát neakceptovatelné a stejně tomu je i dnes.

(…)

Proto jsem zaujal vstřícný postoj k prohlášení předsedy strany Věcí veřejných Radka Johna, které publikoval 28. září 2009: "Referendum zatím ukazuje, že 82 % obyvatel České republiky je proti navrácení církevního majetku. To je přece signál k jednání o vyrovnání, které napraví největší křivdy a současně nezatíží zdevastovaný státní rozpočet." Radek John se prý inspiroval stanoviskem Ekumenické rady církví z roku 1993, a tak si dovolil pronést i následující slova: "Český stát podporuje církve částkou 1,5 mld. ročně z kapes daňových poplatníků. Dvacet let přitom zůstává zablokovaný bývalý majetek církví ohodnocený na více než 80 mld. Jeho blokace komplikuje rozvoj obcí, zatímco církve zůstávají závislé na státu. Zákon o navrácení majetku církvím předložený vládou Občanské demokratické strany poslanci neschválili. Je tedy třeba hledat nová řešení, se kterými by souhlasili voliči, parlamentní strany, i církev."

"Strana Věci veřejné," cituji stále Radka Johna, "na základě analýzy katastrofální ekonomické situace České republiky a vůle jejích obyvatel nabízí kompromisní řešení vycházející ze stejné filozofie jako u ostatních majetkových křivd: Ne vše dokážeme nahradit. Pokusme se historické křivdy alespoň zmírnit. Vraťme církvím ukradené kostely a fary, kromě katedrály sv. Víta zainvestované panovníkem, tedy světskou mocí. Zbývající majetek církví, polnosti a lesy, převeďme obcím a státu sužovanému ekonomickou krizí. Státní rozpočet tak bude posílen o majetek v hodnotě 80 miliard a církve prokážou svoji solidaritu s obyvateli ČR, z jejichž kapes byly po listopadu 1989 vyplaceny na fungování církví desítky miliard."

(…)

Jedinou funkcí demokraticky zvoleného parlamentu má být přijímání zákonů, které jsou v souladu s obecnou vůlí, tedy obecným zájmem lidu, který má každá svrchovaná státní moc prosazovat. Je ovšem nejisté, od jakého bodu můžeme mluvit o existenci demokracie, tj. od jakého procenta aktivních a pasivních občanů. Sama existence parlamentu pak o tom jen málo vypovídá, zejména v době, kdy vztah mezi občany a těmi, kdo dnes v ČR vládnou, je značně rozporuplný.

(…)

Dámy a pánové, není žádným tajemstvím, že v posledních 22 letech si majetek státu a peníze občanů rozebíraly, tunelovaly a mnohdy otevřeně rozkrádaly svérázné skupiny vyvolených. A tak se stalo, že ČR je nyní značně sužována až neuvěřitelným státním dluhem ve výši jeden bilion pět set miliard korun, přičemž roční úrok představuje přibližně 90 miliard korun. Když se nyní k těm svérázným skupinám zájemců o státní majetek přiřadili i nejrůznější církevní preláti a lobbisté, nenazývejme to majetkovým vyrovnáním státu s církvemi. Je třeba otevřeně přiznat povahu tohoto kšeftu s tím, že jde o dohodu vybraných 17 církví se třemi stranami vládní koalice. To ovšem znamená, že většina, která to zaplatí, byla či bude zcela nedemokraticky zbavena svého práva spolurozhodovat.

A právě v této souvislosti chci připomenout věty kardinála Františka Tomáška pronesené v katedrále sv. Víta při děkovné bohoslužbě za svatořečení Anežky Přemyslovny dne 25. listopadu 1989. "V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v našich zemích jsem já i katolická církev na straně národa. Nikdo z nás by neměl zůstat stranou, když jde o lepší budoucnost národa. Prosím vás, abyste v tyto dny spojovali odvahu s moudrostí a odmítali cestu násilí." O měsíc později, 23. prosince 1989, v souvislosti s případnými majetkovými požadavky katolické církve kardinál Tomášek prohlásil: "O tom se zatím nejedná a ani se to neplánuje. Doufáme však, že ze strany státní správy bude větší otevřenost a že pro církevní činnost poskytne stát širší možnosti." Konkrétním výrazem jeho požadavku bylo jednání místopředsedy vlády Československé socialistické republiky Josefa Hromádky ve Vatikánu, jehož výsledkem bylo nastoupení cesty k rychlému obsazení dlouhodobě uvolněných biskupských stolců římskokatolických diecézí. Byla to nepochybně jasná reakce na to, že po únoru 1948 došlo k fatálnímu střetu římskokatolického kléru a Vatikánu s československým státem.

"Léta pronásledování nebyla jen zkouškou, v níž církev obstála," napsal pak 7. března 1991 Tomáš Halík, "ale také trestem za minulé selhání a příležitostí k pokání, očistě a zrání. Ani církev nemůže vystoupit v roli neposkvrněného proroka." Cituji stále jeho slova. "Má-li církev napomoci k obnově národa," dodal Tomáš Halík, "musí sama poctivě usilovat o vlastní obnovu a očistu jako církev činící pokání." V této snaze o uzdravení minulosti položil Tomáš Halík důraz i na to, aby se katolická církev poctivě a kajícně, ač to prý bude velmi bolestné, znovu vrátila k problému upálení církevního reformátora mistra Jana Husa, tím spíš, že to znovu nastolil sám papež, a pobělohorské násilné rekatolizaci Čech, o které mluvil již kardinál Beran.

Je ovšem skutečností, že v rámci majetkového převratu, a to na základě výčtového zákona č. 298/1990 Sb., a jeho novely č. 338/1991 Sb., které přijalo Federální shromáždění ČSFR, byl přece jenom předán jistý majetek řeholním řádům, kongregacím a Olomouckému arcibiskupství, celkově 170 objektů. Právě v době projednávání těchto zákonů, živě si na to vzpomínám, padla následující slova kardinála Františka Tomáška: "Je to poslední nárok, který církve vznášejí." "Budeme muset být solidární s lidmi," dodal k tomu 10. března 1991 tehdejší provinciál dominikánského řádu Dominik Duka, "kteří budou mít hluboko do kapsy, kteří budou hledat práci, ztrácet naději." Zároveň však označil navrácení některých objektů jako první krok.

Římskokatolická církev příliš nezpytovala vlastní svědomí, nelitovala upřímně zla, které v minulosti způsobila, své hlasité požadavky na majetek až do konce roku 1993 v podstatě kamuflovala. Možná šlo o taktiku. Možná o důsledek soupeření různých církevních proudů. A možná také sama neměla jasno o důsledcích své majetkuchtivosti. Skutečností ovšem je, že v letech 1997 až 1998 bylo na základě vládních usnesení předáno církvím na 2 000 nemovitostí. Celých 22 let zprvu utajované a později nestydatě vymáhané, rozsahem neuvěřitelné a neuvěřitelně neskromné požadavky katolické hierarchie nenašly ani ve Federálním shromáždění, ani v Poslanecké sněmovně podporu. Celá léta jsme pak sledovali ostudný soudní spor o nároky kardinála Miroslava Vlka, aby stát vydal jemu a vlastně Vatikánu českými králi a národem vystavěný chrám sv. Víta a hradní restauraci Vikárku. Svérázné praktiky římskokatolické církve vzbuzují tak oprávněné obavy naprosté většiny našich spoluobčanů. Mnozí si totiž živě vzpomínají i na řád Voršilek, který velmi nekorektně až podvodně získal novou budovu u Národního divadla. Když se na to přišlo, Voršilky majetek nevrátily, ale rychle přeprodaly soukromé firmě.

(…)

V tom, co je nám předkládáno - s ohledem na vysoké finanční a fyzické objemy a hrozící právní důsledky vůbec nejde o zmírnění křivd, ale o neuvěřitelně rozsáhlé majetkové poškozování státu a jeho občanů. A tak si prý i slušný člověk zvyká, že je u nás jen neuvěřitelný bordel, a ne demokratická republika. I to je pro mne pádný důvod, abych naprosto jednoznačně podpořil návrh na zamítnutí posuzované předlohy!

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.


Autor: Miroslav Grebeníček Zdroj: 33. schůze PS PČR dne 3. 2. 2012
© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena