Stop církevním restitucím

Vystoupení poslance Stanislava Grospiče v rámci 2. čtení vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v Poslanecké sněmovně PČR.

Děkuji, pane místopředsedo. Kolegyně a kolegové, dovolte mi také pár poznámek v rámci obecné rozpravy k předloženému návrhu zákona (o majetkovém vyrovnání s církvemi).

V preambuli předloženého návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti a o změně některých zákonů se uvádí, že Parlament, pamětliv trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství, veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovení majetkové základny církví a náboženských společností, svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na výše předloženém zákoně.

Porovnával jsem si tento výrok se slovy paní ministryně kultury Aleny Hanákové při jednání ústavněprávního výboru právě k předmětné materii a dávám si jej do souvislosti s jejím výrokem, který zazněl, že cílem tohoto zákona není v žádném případě odluka státu od církve, ale kooperace. To další, které zaznělo potom v té předmětné diskuzi, jevilo zdání velké neznalosti předložené problematiky a spíš politického zadání, které velelo k tomu, že je nutné tento zákon urychleně projednat na ústavněprávním výboru i v Poslanecké sněmovně, protože je jím vázána koaliční smlouva, nebo tedy to následné, co z ní v současné době zbylo.

Chtěl bych přesto, protože k této materii tady bylo řečeno už poměrně mnoho závažného, reagovat na několik prvků, které jsou v předloženém návrhu zákona.

V § 2a se hovoří o tom, že původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností jsou věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty včetně spoluvlastnických podílů a součástí příslušenství věcí, které byly alespoň v části rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím. Chtěl bych podotknout, že povinnou osobou pro vydání těchto věcí má být český stát, respektive Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, stát a jeho organizační složky, státní příspěvkové organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace. (…)

V § 5a potom předloženého návrhu zákona se hovoří o tom, že odnětí věcí bez náhrady postupem podle zákona číslo 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, se mají vztahovat věci, které jsou předmětem jednání tohoto zákona. Musím si položit stejnou otázku, kterou jsem si tady kladl v rámci prvého čtení i při projednávání na ústavněprávním výboru: Kde je ona pomyslná hranice 25. února roku 1948 a proč je prolomen v zásadě zákon, který řešil novelizaci pozemkové reformy na základě takzvaného záborového zákona číslo 25/1919 a byl přijat tedy v období před 25. únorem roku 1948?

(…)

Může mít vztah k oné hranici února 1948, zákona 142/1947, v platnosti Benešovy dekrety, zejména dekrety číslo 12, zcela historizující efekt, protože může přijetím této novely naopak nikoliv zamezit, ale spustit větší množství žalob, které nebudou směřovány nejen ve vztahu k církvím, ale k oprávněným tzv. žádostem odsunutých sudetských Němců, a zakládat v podstatě složitější majetkoprávní situaci pro český stát i pro otázku české státnosti a poválečného uspořádání.

V této souvislosti si myslím, že je zcela evidentní, že vláda ani Ministerstvo kultury nebyly schopny předložit seznam majetku, který by měl být vydáván církevním institucím. Na jednání ústavněprávního výboru byl předložen pouze ad hoc seznam pozemků, který byl členěn podle jednotlivých okresů, které nejsou administrativní jednotkou z hlediska vedení katastru nemovitostí ani pozemkových knih a z něhož se nebylo možné dočíst, ke kterému datu byl tento soupis udělán a podle jaké cenové hladiny a jakého roku se odvíjelo ono ohodnocení pozemků. (…)

V této souvislosti bych chtěl říci, že i všeobecný občanský zákoník z roku 1811 upravil postavení římskokatolické církve jako veřejnoprávní korporace. (…) Církve nevlastnily, toliko spravovaly svěřený majetek přímo či prostřednictvím farností či náboženských organizací a spolků či jiných podpůrných občanských sdružení.

V těchto intencích byla přijata odluka církve od státu 9. prosince 1905. Co je k tomu třeba dodat. Možná pro někoho zanedbatelnou skutečnost, zejména pro vládu České republiky a Ministerstvo kultury, že první Československá republika vycházela z právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií a pro první Československou republiku to přineslo i právní dualismus v úpravách občanskoprávních vztahů i majetkového postavení církví odlišného charakteru pro země slovenské a pro země české. Zákon číslo 25/1919 Sb., tzv. záborový zákon o pozemkové reformě, který hovořil o tom, že budou zabrány majetky do 150 hektarů zemědělské půdy a 250 hektarů veškeré půdy včetně lesů a rybníků, ponejvíce zápasil právě s doložením tohoto historického církevního majetku, protože se ve větší míře ukazovalo, že církve nejsou zapsány jako vlastníci tohoto majetku a že ho mají právě pouze ve správě nebo držbě.

(…)

Chci říci, že poslanci Komunistické strany Čech a Moravy na jednání ústavněprávního výboru nepodpořili žádné pozměňovací návrhy. Domníváme se, že není možné tak špatnou normu, která svými dalekosáhlými důsledky může jít na zpochybnění samotné české státnosti, vylepšovat pozměňovacími návrhy, a budeme hlasovat pro zamítnutí předložené novely.