Stop církevním restitucím

Vystoupení poslance Poslanecké sněmovny PČR Miroslava Opálky v závěrečném 3. čtení projednávaného vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

(…) Ve svém vystoupení se budu snažit problém nevykrystalizovat jen v ideologickém pojetí, ale verbálně zde vznést některá fakta. K mému vystoupení v rozpravě ve třetím čtení mě vyprovokovaly neustálé proklamace o krádeži církevního majetku komunisty, respektive, že co bylo ukradeno, musí být vráceno.

Již několikrát jsem z tohoto místa poznamenal, že krádež si představuji zcela jinak. Třeba jako rozkradení České republiky po roce 1989, když stát výrazně zchudl a v případě nápravy již nebude co vracet. Podotýkám, že po roce 1948 se majetek státu naopak zvětšoval, tuším šestkrát, a stal se tak zdrojem bohatství dnešních vyvolených, nezřídka dnes žijících v jiných destinacích, než je Česká republika, kde je stíhají nejen orgány České republiky.

(…)

Začnu citátem z prvé poloviny 18. století, kdy Johann Erasmus Wegener, zámecký hejtman ve Štěkně, napsal v díle Utrpení selského lidu - cituji: "Když český sedlák veškeré práce, povinnosti s kontribucí, které mu vrchnosti ukládají, trpělivě snáší, zasluhuje, aby za svatého a mučedníka prohlášen byl. V té době se robotovalo od svatého Jiří do svatého Havla pět dní v týdnu a pro svou práci měl rolník jen jeden den. O nedělích byly často pořádány panské hony, na nichž museli robotníci nadhánět a nebo vykonávat jiné úkony. Kdo nešel v neděli do kostela, byl trestán a pokutován. Kostelníci mívali nařízeno, aby zapisovali každého, kdo se na bohoslužby nedostavil. Za to dostávali část pokut vybíraných od provinilců. Robotovat musela celá rodina - muži od 18 let až do 55 let a ženy od 17 do 50 let. Děti od 13 let musely pást panský dobytek a zastávat lehčí práce a posílky v panských dvorech. Nechtěl-li sedlák svůj potah udřený za celý den na panské robotě (od východu do západu slunce) ještě po nocích na svém poli hnát do práce, zapřahal do pluhu sebe i svou rodinu." Konec citátu z 18. století.

Trojí stav: církev, šlechta a robotný lid a jejich role považovala věrouka za přirozený zákon boží. Církev se jako největší feudál i jak ideová autorita spolupodílela svým postojem a postavením na utrpení a vykořisťování poddaných. Získávala tak nemravně, nekřesťansky i násilně značnou část dnes požadovaného takzvaného svého majetku. Neznala slitování ve vymáhání desátků a plateb za církevní úkony, jako byly křty, biřmování, svatby, mše, pohřby atd. (…)

Tisíc let tak vládla církev se šlechtou v Evropě a nabývala své majetky. Francouzský katolický filozof Aragois Maursac napsal v L'Express 26. ledna 1961 - znovu cituji: "Marxismus se objevil v roce 1847. Tisíc let, to je dlouhý dějinný úsek, který měl křesťanský západ k dispozici, aby změnil svět, a ne aby jej vykořisťoval. Marxismus se zrodil z obludných nedostatků křesťanské Evropy." Tolik francouzský katolický filozof.

(…)

I proto se také papež Jan Pavel II. snad v každé zemi, kterou navštívil, omlouval veřejnosti za příkoří a utrpení způsobené katolickou církví v minulosti. Také v důsledku těchto obludných praktik došlo již ve středověku k druhému schizmatu a dalšímu částečnému rozpadu římskokatolické církve na protestantské církve, které odmítaly nemravný život katolického kléru i útlak robotného lidu. Vývoj a praktiky jednotlivých nových křesťanských směrů byly a jsou různé. Například na našem území Církev adventisté sedmého dne se se vší skromností věnuje duchovní činnosti ve svých sakrálních zařízeních. Věřící měsíčně dobrovolně stále dávají církvi desátek, tj. 10 % ze svých měsíčních čistých příjmů. Tyto příjmy spravuje církevní staršovstvo, z nichž platí své duchovní a celý provoz církevní komunity. Od státu nežádali až do roku 2007 žádnou finanční podporu. Rozumím tomu, že nakonec zákonné nabídce státu neodolali. Kdo by nevyužil tak štědrého právního prostředí, o kterém si mohou v jiných zemích jen snít?

(…)

Reformátor římskokatolické církve mistr Jan Hus je téměř po 500 letech po rozhodnutí církevního koncilu stále kacířem. Žádný následný koncil tento výnos nezměnil. Papež Pavel II. v roce 1466 vyhlásil klatbu i nad českým králem Jiřím z Poděbrad a organizoval proti němu i křížovou výpravu. Jak příznačné! Dnes neposlušný svět trestá NATO, tehdy to byly křižácké výpravy papeže. Také vznik Československé republiky vysoká církevní katolická hierarchie nepřivítala. Hlásila se k Rakousku a poslední úpravou hranic jednotlivých biskupství byla tato dána do souladu s hranicemi státu až v 70. letech 20. století. Tehdejší pozemkové reformy nové republiky sice dnes zpochybňovány nejsou, ale ohlas jistě nebyl jiný než za vlády císaře Svaté říše římské Josefa II. Věřím, že by někdo rád zpochybnil i jeho historické kroky. Vždyť projednávaný vládní návrh připomíná právě období po smrti Josefa II., kdy se výrazně bořily jeho reformní změny zasahující římskokatolickou církev. Stoprocentní návrat se však již nepodařil.

(…)

Vzpomenu jednu dnes možná u mnohých již zapomenutou skutečnost. Po druhé světové válce bylo z politických stran nejvíce věřících občanů právě v Komunistické straně Československa. Vstupovali do ní spontánně, a to nejen v Československu. Poměry mezi státem a církví katolickou se tehdy zhoršily tím, že dne 1. července 1949 vydal papež Pius XII. známý dekret o exkomunikaci. Do klatby byli dáni všichni věřící, kteří se stali či stanou členy komunistických stran nebo je budou jakkoli podporovat nebo s nimi spolupracovat. Současně to byl papežský příkaz pro duchovní a řeholní řády tuto klatbu realizovat, což znamenalo postavit se na odpor tehdejšímu státnímu československému zřízení. Proč se k této příčině, která předchází následným reakcím, nechce dnes nikdo hlásit? Zde je totiž třeba hledat počátek všech následných kritizovaných kroků v průběhu celé studené války. Všechno se totiž mohlo vyvíjet jinak. Tato papežská vůle má své důsledky dodnes. A že si nevymýšlím, dokládám tím, že v naší televizi byl již několikrát uveden americký dokument o tom, jak vyhlášení oné klatby snášely např. katolické rodiny v Itálii.

Také připomínám, že poslední znárodnění tzv. církevního majetku, které nabylo platnosti v březnu roku 1948, bylo projednáváno zákonodárným shromážděním již dávno před únorem 1948, a to za účasti všech parlamentních stran. Jen se podívejte na stenozáznamy z té doby a pokuste se je dát do souladu s dnešními argumenty. Budete překvapeni.

Ale vrátím se opět k problematice ve všech pádech skloňovaného majetku. Nebudu rozebírat roli císaře Josefa II. či jednotlivých pozemkových reforem. Omezím se jen na konstatování, že je prokázáno, že diskutovaný majetek má různý původ. Vzešel z darů králů, šlechty i kapitálu, vzešel z darů nebo věna věřících, členů řádu či kongregací. Přispělo i zahraničí. Ale vzešel za staletí i ze solné daně, prodeje odpustků, roboty, prostě z utrpení, krve a potu našich předků, z čarodějnických procesů, trestuhodných činů, ze zcizení majetku českých nekatolických emigrantů či zcizením sakrálních staveb jiných církví.

(…)

Jsem přesvědčen, že majetek církevních organizací má být využíván za prvé k bohoslužebné činnosti církví, kterou si mají platit samotní věřící z církevních daní, není to nic ojedinělého, a za druhé pak k humanitárním, sociálním, vzdělávacím či kulturním účelům, na které přispějí veřejné rozpočty i jejich účastníci.

(…)

Ve Francii, v zemi s katolickou tradicí, je takovýto majetek dlouhodobě ve vlastnictví státu a obcí. Tedy i bez našeho února 1948. Dovolím si k situaci ve Francii několik poznámek jen proto, abych dokumentoval, že různé přístupy nejsou nijak závislé na komunistických stranách a jejich vlivu. Odkazuji na publikaci vydavatelství Akademia z roku 2002 pod názvem Stát a církev v zemích EU, je tam myšleno EU15, a je zajímavé si přečíst, jaká je situace s církevním majetkem v těchto jednotlivých zemích. Možná to měla být povinná četba předtím, než jsme začali sněmovní tisk vůbec projednávat.

Dekretem z 2. listopadu roku 1789 - opakuji, roku 1789 - rozhodlo Francouzské národní shromáždění o zestátnění církevního majetku a o jeho prodeji za účelem vyrovnání státního deficitu. Úplný opak současné situace v ČR. Na oplátku stát přislíbil hradit duchovním přiměřené mzdy, výstavbu potřebných budov, pomoc při jejich údržbě a některé provozní náklady. V roce 1901 přistoupili zákonodárci ve Francii k jakémusi vyhnání všech řádů a kongregací ze země. Tento krok byl postupně napraven, ale článkem 2 zákona z roku 1905 zrušil stát rozpočtovou položku pro církve, a ukončil tak vyplácení duchovních a všechny ostatní subvence z veřejných prostředků. Toto ustanovení z roku 1905 stále platí, ale po velké válce, později nazvané první světové, i po druhé světové válce se situace postupně reálně měnila a došlo i k dohodám se Svatým stolcem.

Dnes má církev ve Francii dva finanční zdroje. Na jedné straně soukromé prostředky, především dary věřících, na straně druhé státní pomoc, která však nemá formu přímých subvencí. Stát platí duchovní ve státní službě, tj. pouze ve věznicích, nemocnicích a školách. Ručí za dohodnuté investiční půjčky, pokud se církev rozhodne postavit nový kostel. Umožňuje daňové zvýhodnění darů, které však nesmějí být použity na platy duchovních. Platy se platí pouze ze zvýhodněných církevních daní. A zejména je stát vlastníkem církevních budov vyvlastněných před rokem 1905. Francouzský stát a jeho obce dávají sakrální budovy dle požadavků a potřeb do dlouhodobých pronájmů různým církvím - i střídavě dle měnících se podmínek. Přesto nikdo ve vládě, v parlamentu či ve společnosti tento systém nezpochybňuje a nehovoří o nějaké historické krádeži. Naši diskusi by tam stěží pochopili.

Například jak to je u nás, dokumentuji televizním pořadem Máte slovo dne 7. června toho roku, kde dva přítomní koaliční poslanci tvrdili, že přejde-li majetek de facto do rukou církve, Vatikán či papež nebudou o jeho dalším využití rozhodovat. Rovněž oba vyloučili, že by navrácení majetku ovlivnilo suverenitu České republiky. Oba lze usvědčit buďto z neznalosti, či přímo ze šíření nepravd. Skutečnost dokládám Kodexem kanonického práva Vatikánu vydaným 25. ledna 1983. Tam se na straně 555 ve stati druhé Správa majetku kánon 1273 uvádí - opět cituji: "Nejvyšší správa a nakládání veškerým církevním majetkem přísluší papeži vzhledem k jeho nejvyšší vládní moci." Myslím, že netřeba nic víc dodávat. Tomuto ustanovení totiž odpovídají i zvažované kroky Svatého stolce o možném vyslání do České republiky pověřených kardinálů s odbornými týmy, a to k rozhodovacím a kontrolním činnostem nad správou státem darovaného majetku velké řadě čekajících subjektů. I biskupství mají totiž stanoveny roční limity - tuším, že 40 milionů korun - k oprávněnému rozhodování bez konzultací.

Vnímám silně i obavy, že při takzvaném vydání majetku státem konkrétnímu nabyvateli existuje oprávněné nebezpečí, že se majetek dostane cestou neprůhledných společností do rukou třetích osob. Vzpomenu jen známý a nezapomenutelný případ řeholního řádu voršilek s nabytou nemovitostí u Národního divadla v Praze. Myslím, že by nám mohl o tom vyprávět i exministr Cyril Svoboda, který tehdy jako právník tuto společnost zastupoval.

Dnešní hlasování má tedy více než historický význam. Buď se budeme seriózně zabývat tím, jak čelit hospodářskému rozvratu republiky, její klesající ekonomické výkonnosti i úpadku morálky, vzdělání, kultury a zvyšování chudoby obyvatelstva, nebo se touto kauzou, obrazně řečeno, posuneme zpět do středověku a zkomplikujeme tím život nejen sobě, ale i dalším generacím.

Navrhovaná forma státního daru je dle různých průzkumů veřejného mínění pro většinu národa nepřijatelná. A argumentace, že se má vrátit, co bylo ukradeno, je z mého pohledu falešná. Záleží totiž, jak už jsem podotkl, na historickém pohledu. Záleží na tom, v kterém roce, v kterém století, v kterém historickém údobí budeme ony změny vlastníků či správců majetku zkoumat. I zahraniční příklady ukazují, že není vše tak jednoznačné, jak se nám koalice snaží namluvit. Využívá k tomu ale umně antikomunistické argumentace. Náš národ však má historickou paměť. Tak jako nezapomíná na potupnou popravu českých pánů popravených 21. června roku 1621 a na jména strůjců poprav Karla z Lichtenštejna a kardinála Dietrichsteina, tak si bude pamatovat nebo si v budoucnu vyhledá i jména těch z nás, kteří se pod tento vládní návrh podepsali svým souhlasem, svým hlasem.

Proto je naše jednání a rozhodování o této předloze historicky důležité a já žádám, aby bylo hlasováno v závěrečném hlasování po jménech. To je můj procedurální návrh.

A nakonec řečnická otázka a k ní pár poznámek. Je v české římskokatolické církvi, která je hlavním tahounem tohoto kroku, oproti půl milionu nezaměstnaných občanů tak těžký a neúnosný sociální stav, že se tato církev i pod výhrůžkou soudních řízení dožaduje vlastnictví spravovaného i dalšího majetku? Vždyť všichni katoličtí duchovní mají zajištěné zaměstnání do 70 let věku. Žijí sami, nemají rodiny a děti. Mají platy nad úrovní učitelů, které jim nebyly sníženy. Mají naturální bydlení na farách, neplatí nájem a snad ani inkaso ze své mzdy. Kromě stálého platu mají nekontrolovatelné příjmy z náboženských úkonů - křtů, svateb, biřmování, mší, pohřbů, darů a sbírek. Tuším, že jejich naturální příjmy také nejsou zdaněny. Mají zajištěnou péči ve stáří na rozdíl od normálních občanů ve svých sociálních zařízeních.

 (…)

Nemám, a to říkám upřímně, opravdu nic proti věrouce, je soukromou záležitostí každého věřícího občana. Neměla by ale být v rozporu s praxi nejen církevních hodnostářů, ale i řady politiků, kteří jednají ve střetu zájmů a tento střet by měli v souladu se zákonem nejpozději před hlasováním veřejně oznámit.

Jsem přesvědčen, že je potřebné takovouto formu vládního návrhu zákona zamítnout a připravit rychle nový zákon či novelu zákona, která stanoví jak limity pro registraci nových církví a náboženských společností, tak limity pro počty duchovních hrazených ze státních prostředků, jakož i redukci jejich platů po vzoru zaměstnanců státní správy. Optimalizujeme-li mzdové náklady a počty zaměstnanců ve školách, zdravotnictví a dalších odvětvích státní správy, není důvod takto nečinit i u duchovních, zejména když počet praktikujících věřících soustavně klesá. Jsme totiž, jak se ukazuje, bezkonfesní společností.

Osobně jsem po vzoru Spolkové republiky Německo pro zavedení církevní daně a proti privilegovanému postavení církví. Stát by se pak měl zbavovat finanční účasti na různých činnostech, ale nechat si vliv na opravy kulturních památek, spolufinancování zejména v sociální oblasti.

Závěrem si dovolím připomenout slib poslance, tedy poslední má citace v tomto proslovu: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." A zdůrazňuji: V zájmu všeho lidu, což je v realitě často problém. Ale i přes koalicí zamítnuté celonárodní referendum, které o této problematice žádal vyhlásit poslanecký klub KSČM, lze dokládat a je nezpochybnitelné, že většina občanské společnosti je proti přijetí tohoto vládního návrhu.

Vážené kolegyně, kolegové, děkuji všem těm, kteří to vydrželi a můj projev vyslechli.