Stop církevním restitucím

Vystoupení poslance Poslanecké sněmovny PČR Stanislava Grospiče v závěrečném 3. čtení projednávaného vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Rozumím tomu, kolegyně a kolegové, že téma církevních restitucí je natolik závažné, že zvláště pro dnešní koaliční poslance vyžaduje mimořádnou trpělivost vyslechnout stanoviska opozice a pevné nervy, protože to je pro ně další vklad do budoucnosti. Podobný vklad do budoucnosti, jakým byly restituce anebo kuponová privatizace v devadesátých letech.

Mnoho poučení bychom zcela určitě našli právě v historii. A bylo by možná dobré, kdyby se i církev římskokatolická a její představitelé historií poučili. Našli bychom mnohá poučení v prvé pozemkové reformě a ve snaze vedení prvé republiky dostát odluky římskokatolickou církví a zbavit se jejího vlivu, který příliš zasahoval a měl snahu zasahovat do dění v České republice a narovnávat takzvané josefínské reformy a i pozdější kroky rakousko-uherské monarchie právě k církevnímu majetku.

Možná v této souvislosti je třeba zmínit i jinou věc. Stát - dnešní stát, který není schopen vybrat téměř 30 miliard na daních a na druhou stranu se velkoryse zavazuje téměř 30 let saturovat církve a ještě bohatě a velkoryse je obdarovávat, je státem zcela bohatým. Proč tedy sahá k výrazným sociálním škrtům a říká na straně druhé velké části společnosti, že musí šetřit a skousnout úsporná opatření.

(…)

Domnívám se, že pokud se staly nespravedlnosti, měly být odčiněny. Mohou být odčiněny na konkrétních případech. Ale po roce 1990 a v roce 1991 byly přece přijaty zákony, kterými církvi byl převeden již tehdy poměrně velký majetek, a musíme si právě proto klást otázku, proč právě církev římskokatolická bude očekávat další převedený obrovský majetek, když jeho historické opodstatnění, a možná institucionální vazby, tak jak byl zapsán nejen v pozemkových knihách, zdaleka nesvědčí o jejím dokladovaném vlastnictví, a tedy vlastnických nárocích.

(…)

Zákon č. 25/1919, takzvaný záborový zákon o pozemkové reformě, který hovořil o tom, že budou zabrány majetky do 150 ha zemědělské půdy a 250 ha veškeré půdy, včetně lesů a rybníků, ponejvíce zápasil právě s doložením historického církevního majetku, protože se ve větší míře ukazovalo, že církve nejsou zapsány jako vlastníci tohoto majetku, ale jako oprávněné právnické osoby pouze k jeho správě či držbě.

(…)

Na druhou stranu je třeba vědět, že domáhat se podle českého právního řádu neoprávněně zabraného majetku jednotlivými žalobami je právo vlastníků, ale není žádné právo státu saturovat tyto žaloby velkorysými dary a nepodloženými nebo neexistujícími právními doklady. Možná by tedy bylo mnohem průkaznější a bylo by pro veřejnost mnohem srozumitelnější, kdyby nedávno zmiňovaný a dnes v zákoně zhmotněný velkorysý dar v podobě 134 miliard, který není zohledněn v návrhu státního rozpočtu ani státního rozpočtového výhledu, byl pro jistotu přenesen na individuální žaloby jednotlivých náboženských organizací nebo církví.

(…) 

Můžeme mít jakýkoliv vztah k hranici února roku 1948, zákona č. 142/1947 a Benešovým takzvaným prezidentským dekretům. Můžeme mít jakýkoliv vztah k historizujícím efektům. Ale nemůžeme pominout právní kontinuitu poválečného Československa i současné České republiky a neměli bychom dopustit přijímání takových zákonů, které budou zpochybňovat samu právní podstatu suverenity dnešní České republiky.

Chtělo by se tedy připomenout, že to byl právě současný prezident Václav Klaus, který se valnou část doby, kdy zastával v politice, bránil tomu, aby reálně proběhly církevní restituce a počátkem kuponové privatizace aby se stát dál zatěžoval dluhy ve prospěch církevních organizací.

Počátkem tohoto roku však došlo k určitému souznění, které našlo opodstatnění na svatováclavské pouti minulého roku, kdy našel otevřené, stejnou nótu a řeč s vedením římskokatolického kléru v České republice a vyzval jej k větší angažovanosti v oblasti sociální. Možná právě proto pan současný arcibiskup Duka připomněl, že ona sociální charita církve nebude zadarmo, že ji stát musí kompenzovat velkorysým darem zhmotněným ve 134 miliardách.

(…)

A chtěl bych tady upozornit, že není tak jednoduché podle církevního práva nakládat s církevním majetkem. A možná se nabízí historická replika, proč o nepodstatném majetku, který má být církvi darován, nebude rozhodovat český stát, subjekty registrované v českém státu, ale jiný stát, církevní stát, Vatikán. Možná jsou to věci pomyslné, možná jsou to věci vážné a nutí nás k hlubokému zamyšlení.

Domnívám se, že církevní restituce, které veřejně odmítá drtivá většina občanů v České republice, nejsou v intencích zájmu České republiky. Vážně ohrožují suverenitu České republiky, prolamují právní kontinuitu s předválečným uspořádáním a ohrožují samu ekonomickou podstatu fungování českého státu. Zavádí se jimi nebezpečný precedens do českého právního řádu a oslabuje česká suverenita, svrchovanost českého národa i České republiky. Nemůže Komunistická strana Čech a Moravy, nemohu ani já předloženou normu podpořit. Budu hlasovat pro její odmítnutí.