Rychlé odkazy

Kontakt

na petiční výbor:

Mgr. Ivan Cinka

(zmocněnec petičního výboru)

Zapova 1366,
256 01 Benešov

RSS

Naše zprávy můžete číst také pomocí RSS
(Rich Site Summary).
RSS čtečka
Stop církevním restitucím | Fakta a argumenty

Fakta a argumenty

Církevní restituce – den poté

(12.9.2012)

Jen neochvějný optimista předpokládá, že církevní restituce nebudou schváleny. Realisté by si měli položit otázku – co dál. Je sice fakt, že možná tři čtvrtiny občanů mají výhrady, ale političtí praktici vědí, že není nic tak pomíjivého jako názor veřejnosti. Do »restitucí« klíčoví hráči vložili tolik úsilí, investovali materiální i politické prostředky, že se to odpískat nedá. Jde také o evropskou dimenzi, uvědomíme-li si, že jinde, kde by se jistě našel důvod restituovat, k ničemu obdobného (zatím) nedošlo. Rozbíhá se jeden z posledních velkých majetkových přesunů a novému koncentrování majetku.



Osobně podezřívám i leckterého opozičního poslance, že ve skrytu duše je spokojen, protože pravice to vyřeší za něj. Mnohdy vůbec nejde o jeho vztah k něčemu nad ním, ale zajímají ho docela přízemní zájmy spojené se zmíněnými majetkovými přesuny v místě, kde působí. Takto se může tvářit, že v tom »namočen« není.

V podmínkách neoliberálního kapitalismu majetek, jeho vlastnictví nebo právo s ním nakládat dává velkou moc – ekonomickou, politickou i společenskou. Tyto majetkové přesuny fakticky oslabují dosavadního vlastníka, to je stát, který koná nebo by přinejmenším měl konat ve prospěch všech jeho občanů. Při tomto svém konání nepřihlíží k víře či ateismu občana.

Majetek přesouvaný církvi má jednu výhodu. Zdá se, že nepůjde tak snadno přestěhovat do daňových rájů, či ho nechat »rozpustit« v neproniknutelné spleti majetkových vztahů.

Všichni politici, kteří dnes bouří proti »restituci«, by měli rychle navrhnout a v zákonodárných sborech schválit takové zákony, které by v budoucnosti neumožňovaly majetkové odklonění od toho, co bylo církvemi občanstvu slibováno, to jsou sociální, vzdělávací a kulturní služby, péče o památky a mnoho dalšího.

Jistě by stálo za to, aby tyto veřejné přísliby byly v procesu schvalování znovu deklarovány. Bezesporu se objeví názor, že tato »neúměrná« přísnost na nové vlastníky zakládá nerovnost, protože současní vlastníci na tom jsou lépe. Není nic jednoduššího, než tuto přísnost zavést i pro stávající »majetkové kreativní manipulátory«.

Politicky by to teď, při současném naladění občanstva, nemusel být tak velký problém.

Ve veřejné diskusi se velmi akcentuje finanční stránka restitucí a říká se, o co občané přicházejí. Nejsou to malé prostředky, ale tento stát za dobu své současné existence rozházel větší prostředky, či přelil je jen do některých kapes a určitě občané nemají pocit spravedlnosti. Pokud se stát dostane do ještě větších problémů, nebude to kvůli těmto restitucím.

Ale špatně chápu, proč elity na straně restitučních vítězů tak sveřepě trvají na placení tady, teď a všeho. Přitom na druhé straně jsou v jednom šiku s těmi, kteří zdůrazňují, jak je třeba se uskrovňovat, napřed stát konsolidovat a pak teprve (zbude-li) lidem trochu povolit uzdu.

Nakonec bych se chtěl vyrovnat s některými kritikami. První tvrdí, že se ve společnosti rozběhla kampaň proti lidem věřícím. Nemyslím si, že by to byla pravda, o víru nejde. Je to zaměřeno jen proti lidem, kteří (nejspíše) hluboce věří, ale zároveň jsou přesvědčeni, že k tomu potřebují i vlastnit majetek. Že bez tohoto majetku není to víra pravá a plná.

Další názor podtrhuje, že se napravují nespravedlnosti. Jistě došlo při přesunech majetků církve v průběhu celého 20. století k jevům, které z hlediska vyššího principu mravního nebyly úplně spravedlivé a možná i některé ani nepříliš morální.

Ale proč to má vše končit právě v únoru 1948? Možná proto, že širší »náprava« by dopadla i na ty, kteří jsou dnes počítáni mezi spravedlivé, a najednou by se jim předhazovala nespravedlnost.

Nepreferuji velké historické reminiscence, ale hlavy popravených českých pánů po Bílé hoře ještě na Mostecké věži ani neoschly a již majetky putovaly do rukou vítězů, včetně tehdy monopolní církve, a přinejmenším s jejím vřelým požehnáním. Nezaregistroval jsem, že by dnes její následovníci byť jen formálně projevili určité politování nad tím, co se stalo a jak se to stalo, když už se dnes »odpadlíci« netrestají ohněm a mečem.

Ale ani tehdy nešlo hlavně o majetky. Ve hře byl monopol na výchovu, kulturu, myšlení lidí, na celou ideologii. Koncentrace politické moci, opírající se o ohromné majetky a projevující se zprostředkovaně, nicméně velmi účinně, byla na mnoho let završena.

Na základě této historické zkušenosti se dívejme na dnešek. Jistě se rádi necháme přesvědčit, že teď jde o něco úplně jiného a že nejvyšším cílem je demokratické, multikulturní a všem názorům otevřené společenství svobodných lidí. A k tomu, že církve přispívají svoji trochou, úměrnou počtu jejich členů a příznivců.

Budou k tomu mít od státu a jeho občanů k dispozici nemalé prostředky. Ať ukážou, jak to vlastně myslí. Definitivním schválení »restitucí« nic nekončí. Tím to teprve začíná. Ti, kteří se budou považovat za vítěze, budou přesvědčeni, že to je na věčné časy. Ostatní velice dobře vědí, jak to v Česku s takovými časy dopadá. A to by mělo být i memento, které by mělo vést k velice rozumnému nakládání s takto snadno získaným bohatstvím, placeným všemi občany.

Autor: Jiří Málek
© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena